Lesní idylla.

Ve háji dlel jsem samoten

pohřížen v dumné snění –

když na blízku se ozvalo

lehýnké šelestění...

Pol bázlivě, pol zvědavě

jsem hlavu z mechu zvedl

a mladou, hezkou dívenku

jsem nedaleko zhlédl.

Hlavinku měla sklopenou

a smutně zřela kolem,

a chvílemi si povzdychla,

ach, jako krutým bolem...

Snad milenec ji oklamal,

a srdce pokoj nedá –

snad, chtíc se z žalu vyplakat,

samotu lesa hledá?...

„Ó, rci, ty děvo, jakýž bol

tvé srdéčko as tíží,

proč očka tvoje kalí se

a smutně k zemi shlíží?

Proč hledáš háje samotu –

stal hoch se ti snad zrádcem?

Ó, mluv, dívenko, býti chci

tvým přítelem i rádcem!“

Tu z korálových dívčích rtů,

jež dvé řad perel vroubí,

zní jako ptačím šveholem:

„Ach, vždyť jen – hledám houby!“