LESNÍ IDYLLA.

Vichřice práskla v sivý dub,

jenž doubravy byl králem,

snad byl to signál na odstup,

a strom již padal málem.

Haluz mu klesla do mechu

a sčísla nízké smrčí,

však vzpjal se hned a k oddechu

zas čelem v mraku trčí.

Jen čerstvá rána bělá se,

ta do hluboka vjela,

a lesem šept jde v ohlase:

už padne brzo zcela.

Je třeba zavčas uvážit

a obhlídnout se v kole,

neb nejvyšší tu musí být

a pod ním nižší dole.

Cíl, kam by trefil hromů vztek

i pocel jitřních svitů,

skrýš šplhajících veverek

a hladných parasitů.

Hned je tu špaček advokát

a zkoumá preventivně,

zobákem začne míru brát

stromečkům uvnitř i vně.

Ten bouček hrdý při rokli

by králem moh’ být nově,

je vláhou stále podmoklý

a roste vývojově.

I bříza onde velice

ční nad vše v lepém vidu,

má suverenní ambice

a poesii lidu.

Tak lesem slyšet hovory,

i ježek divnou mele:

„Když Mojžíš zašel na hory,

je nastoleno tele.“

Sny o růstu, ne o pádu

sní dub však beze změny

na žhavé zlato západu

jak titán vykreslený.