LESNÍ MUŽ

Když mne vybídlo slunce,

které se loudalo ulicí pražskou jak tulák,

jejž nudí obchodní domy a vozidel tanec

uprostřed lidí, jež město jak obrovský větrník

rozvívá do všech stran světa,

uchystal jsem si tlumok,

složil v něj plán svých toulek,

stan volnosti, křesadlo mládí

a vydal se za snem pešky,

dychtiv dramat i frašek polí, lesů a vrchů,

do jižních Čech, v ráj netolický,

jenž mne nezřel už léta.

Jaké to panorama

někdy lesy vystrojí příteli z mládí,

našel jsem studánku, z které jsem pil kdys

a hloučky jahod, jež v trávě číhaly na mne

a na břehu potoka zastih jsem lovce pstruhů,

byl to statný vousatý stařík

se satyrskou hrudí a pletí jak z dřeva,

poznal mne ihned,

pamatoval mne ještě jak kluka,

když jsem tu užíval prázdnin,

byl v zdejších lesích doma,

znal každý pařez i laňku

a živil se řezbářstvím hraček,

měl dětinskou radost,

že po čase se mnou se setkal

a pozval mne do lesní boudy,

v níž hnízdil.

Představil mi své čtyři syny,

již pomáhali mu v práci,

byli jak chodící stromy,

řeč jejich pěla jak potok,

v očích jim žířil záblesk východu slunce.

„To je můj les, milý pane,

hoši jak jedle,

a jsou už ženatí všichni

a mají děcek jak šišek,

ty zas budou mít děti,

jež rozrostou se jak mlází,

a za léta můj rod bude

tak četný jak kmenů je v hvozdě...“

To pravil mi s vnitřní pýchou,

a když jsem se zahleděl v tváře

jak kůra hnědé a svrasklé,

postřeh jsem v jeho očích,

čistých a klidných jak rybník u paty lesa,

zář zapadajícího slunce