Lesní réva.

Ty opuštěný květe,

že bratře smím ti říci,

rci, zda tě život hněte,

jenž v úděl tobě pad’?

Ty květe snivý, v skalách klíčíš tady,

jak rost’ můj život mladý,

a tiše zkvétající

se díváš na západ.

Co tobě po tom, zdali

tvá krása lidem stačí,

by lásku tobě lhali –

Máš ptáky, sluje, les,

klid svatý večer, slunce paprsk z rána,

jsi vichrem kolébána,

máš všecky písně ptačí,

jich touhu, žal i ples.

Jsi sama, opuštěná,

tě z lidí nezná žádný,

jen vítr, který stená

kol drsných skrání skal.

Ni tupý obdiv, ani soucit lhavý

tě nikdy neunaví,

ni vylhaný cit zrádný

se u tě neblýskal.

Tys nepoznala ani,

čím nám se život hnusí,

tu bídu a to lhaní

a chudý, mělký cit,

a jak si tady ctnost i lásku lžeme

a potom v hrůze němé

po chvíli vřavy musí

z nás každý odejít...

To závidím ti štěstí,

že’s lidí nepoznala,

že můžeš sama kvésti,

jak nemůž’ nikdo z nás,

že jenom ptákům, skalám jen jsi známá,

že můžeš býti sama,

když tady vřava stálá

nás mučí zas a zas.

Mé duše sestro, rci mi,

zda není to tak lépe,

po mrazech drsné zimy

tu z jara bíle kvést,

než od kolébky k hrobu cestou dlouhou

mřít bolestí a touhou,

kde mráz nám čelo tepe

i hloží lidských cest.

Ó květe osamělý,

v tom míru přehlubokém

ty život prosníš celý,

jak v úděl tobě pad’ –

a já bych rád jen krůpěj toho blaha,

a abych jak ty, drahá,

směl aspoň klidným okem

se dívat na západ...