Lesní růže.

Z chaloupky malé v háji, prostřed mýtě

jak vyklouzla – vždy veselá jak dítě

a v ručkách nesouc bílé svoje šití –

pod starý jilm, jenž v žáru odpoledne

u stezky dřímal, a své květy medné

přál včelám zlatým, šla se uchýliti!

Tam za šípkem, jenž ostrých pln byl trnů,

své hnízdo měla, zrovna jako pták,

tam slastí vždycky zasvitnul jí zrak,

když sednout mohla na svou lávku z drnu.

Ó, bytosť její byla nám tak milá!

Ji každý rád měl, sirotkem že byla,

a bezděky s ní soucit choval tajný.

My věděli, tak často úsměv s líce

že brávala jí tvrdá slova strýce

jenž ujal se jí! Starý byl on hajný,

a malou tuto chýž měl za obydlí,

kde v jaru svých teď rostla ona let

jak divokých kol růží venku květ

pod péče jeho drsnatými křídly.

Tam málokdy jen volnou majíc chvilku

přec ráda aspoň jásotem svých trilků

se slyšet dala, ven když odběhla sem!

V nich tolik slunné, teplé něhy vřelo!

Co snít jen mohlo mladé její čelo –

vše jistě táhlo čarovným tím hlasem!

Byl sladký tak, že zaslechnuv ho právě

a paní jeho sličný vida zjev –

já celou duši vhroužil v její zpěv,

a nechal touhy po hvězdách a slávě...