Lesní skřivan.

Bloudil jsem večer po lese,

tesknota duši mi hnětla,

démanty v sosen koruny

luna již sypala světlá.

Na blankyt hvězdy žasnoucí

v zářivém slétly se roji;

pyšně se nebe zhlíželo

v tekoucím pod skalou zdroji.

Nádhera všude: na stráních,

na nízkém křoví i mechu...

slyš, ký to soulad líbezný

toužebných zvuků a vzdechů?

Jásá to, kvílí zas a zas...

divno! To slavík snad zpívá;

což i ten pustých krajů kout

křídlaté poety skrývá?

Jaký to zázrak vznešený

v borovic nevlídném houští!

Aj, to můj lesní skřivánek

v ráj svého snění mě pouští!

Naříká, kvílí bez konce,

v zoufalství duše jak mladá,

a zas jak rosa útěchy

do sprahlých ňader to padá.

Jaká to zvonků líbeznost!

Zpěv-li to s kouzelné říše?

Keře i stromy údivem

modliti zdály se tiše.

Dojemný nářek s jásotem

v toužebnou píseň se pojil,

v tesklivém srdce úsvitu

roj dávných zkazek se rojil.

Složil jsem hlavu do mechu,

na ústech toužebné přání:

Zpívej mi, ptáče rozmilé,

slavíku pustin a plání!

Zpěv tvůj, on ňader bolesti

slunečné polibky dává,

až jako mušle choroba

tajemně perlou se stává.

K míru a klidu vyzvání

je tvoje dojemné pění,

veškero blaho skryto v něm

z bolesti vykoupení!

Drahou – ač nemáš slavíků –

jsi mi, ty samoto snivá,

lesní tvůj snílek stesky své

luznými kouzly ti zpívá.