LESNÍ STEZKOU

Tou lesní stezkou před lety jsem šel

a zdálo se mi, že mi po boku

jde samo Štěstí. Jak jsem vzhůru spěl,

jak mizela mi země v hluboku!

Ba v hloubce se mi tratil celý svět

s vší prosou svojí. A kol zářil les

a zpíval pták a voněl keř i květ

a cesta jak by vedla do nebes.

Tak lehce jsem jí stoupal výš a výš,

jak bych byl strhal všecky řetězy,

kam’s v kraje snů, kam’s v pohádkovou říš,

v ráj lásky, která jde a vítězí.

Zrak hořel mi a úsměv na ústech

plál jako slunce, v něž se stápěl hvozd,

jak pták jsem cítil křídla v plesný spěch

a jako strom jsem v pýše rost a rost.

A v duši mojí – ó, tam pramenů

sta výskalo a pestrých honilo

se motýlů jak živých plamenů,

sta písní pělo, zvonků zvonilo...

Jak zdá se mi to dávno! Jdu tu zas

tou známou stezkou lesní, zvolna jdu;

vidino štěstí, jež mi zmizela’s,

zda ani zde tě na mžik nenajdu?

Vše září, voní, zpívá zase kol,

jen les mi nějak smutněj’ šelestí –

a srdce svoje jakbych na vrchol

nemohl pro tíž ani vynésti.