LESNÍ STEZKOU.

Kdys lesní stezkou šel jsem v června záři

a bylo mi tak volno, kalamáři

a péru že jsem uprch, jako školákovi,

jenž minuv školu, ve trávě si hoví.

Jak doušky vína pil jsem lesa vůni,

za ptáky zíral v houšť, kde asi trůní

jich malé hnízdo, stihal paprsk bílý

a modrými se díval za motýly,

když umdlené již oči moje náhle

do písku padly, v půdu stezky spráhlé.

Tam bylo živo! Mravenci a brouci

se černali tam malí v záři žhoucí

a hemžili a lezli, pobíhali,

jak mák by se to sypal zamodralý,

a já se ptal, co jda tou stezkou zlatou,

jsem ušlápl jich pod svou drsnou patou.

Proč? Jakým právem bráti směl jsem žití,

co bez mé vůle žije a chce býti?

Že člověk jsem? Že neslyšet jich steny?

Má ve přírody dílně více ceny

můj život snad než tichý život jejich?

Šel dále jsem, však nyní při kročejích

jsem k zemi hleděl, stále pozor dával,

ba po špičkách jen kráčel – krve nával

se hnal mi k hlavě, krůpěj potu mnohá

mne polévala, a přec ještě noha

co chvíli život utlačila sterý,

jak vířil tady všude, všemi směry.

Nervósy pln a slábna víc a více,

jsem od pěšiny posléz odtrh líce,

odvrátil hlavu, přimknul víčka k sobě

a pevně nastoup’ na své nohy obě,

nic nedbaje, že kráčím v službách smrti,

že každý krok můj životů sta drtí,

a mrtvoly se na mou obuv lepí...

V ten mžik jsem chápal, proč je osud slepý.