LESNÍ TŮŇ.

Tam hluboko v lesích, tam lesní tůň spí,

ji ve smutek zaklel kýs čaroděj zlý;

tam mrtvý klid, líný a stíny jen, stíny,

pojď, drahá má, půjdeme potichu k ní!

Tam prastarých buků je tajemná šeř,

jíž kmitá jen měsíc a šelestí zvěř,

a ze hlubin zticha tam smutně to vzdychá,

tak smutně, ó, smutně tak, věř.

A šli jsme dlaň v dlani a na ústech smích,

dvě děti, dva ptáci, když jarní van dých’,

a smálo se nebe a všecko kol tebe,

a smálo se štěstí v tmě zřítelnic tvých.

Leč smutnou tůň lesní jsme nenašli víc:

hlať paprsků plná nám blýskala v líc,

a stromy a skály jak planuly z dáli,

jak sladce nám znělo to z hlubiny vstříc!

Co stalo se tady? – ten zázrak, ten div!

Tak jasnou tůň lesní jsem nezřel co živ,

snad sudba s ní klatá je právě teď sňata,

že není tu smutno, jak bývalo dřív.

Však starý strom šeptá, slyš, lidským jak rtem:

Je tady jak bylo, však jiný jdeš sem,

sám smutný a chmurný, zřel’s mraky jen, urny,

a neviděl světla, jež planou tu všem.

Ten starý strom lesní – proč měl by být lhář?

Ó, lásko, jak tmavý jsi strhla mi šlář.

Hle, z jezera hlatě jak v slunečním zlatě

se usmívá dvojí nám přilnulá tvář...