LESNÍ VODOPÁD.

Jde lesem jasný hlas

o slunci velikém,

jež chytil vlnek jas

a nese v běhu svém

jak neslýchanou zvěst

těm starým kořenům

o tom, co světla jest

kdes přáno božím dnům,

o tom, jak do oblak

ční smrků vrcholy,

jež jako černý mrak

tu stíní údolí,

o tom, jak východ plá,

jak voní luční květ,

co tma tu černá, zlá

na každou lehá snět.

A tiše kořeny

tu poslouchají báj,

jsou pevně vnořeny

ve velký, vážný taj.

Však jejich vlažný dech

se chvěje přátelstvím:

„Nech světské krásy, nech,

a vrať se opět k svým!

Vždyť též jsi zrozený,

ty hlučný potoku,

kdes mezi kořeny,

ve tmách a hluboku.

Však dravý jal tě spěch

a zhoubný jal tě chvat –

nech světské slávy, nech,

a vrať se zase rád.

My víc už viděli

v těch černých prohlubních,

než může veselý

nám vyžvatlati smích.

My na sta dlouhých let

zde nesem sudbu svou,

a chcem ti povědět

Tmy slávu velikou.

Tu svatou slávu Tmy,

Majestát Temnoty,

jak cítíme jej my,

tak procítíš jej ty.

Ó druhu neklidný,

je velká slunce moc;

však zhasnou všechny dny,

věčná je pouze Noc!“