Lesní žena.

„Nechoď nikdy v černé lesy,

v černých lesích žena bloudí,

žena krásná, žena lesní,

z mladých srdcí krve loudí!“ –

„„Aj, že loudí! – Čím pak, máti?““

„Krásným, jasným, modrým okem,

a pak radosť ubíhává

jedním dnem a jedním skokem.

Lstivá je ta lesní žena;

mnohého již oklamala,

mnohému už lásku, všecko,

mnohému i život vzala.“

„„A kde bloudí, milá matko?““

„U skály, tam pod jedlicí,

ona prý jest nad družkami

černých lesů panovnicí! –

A když měsíc ouplňkový

nad pasekou vycházívá,

tu prý černým lesem chodíc,

rozkošné si písně zpívá.

Nechoď, nechoď v černé lesy,

v černých lesích žena bloudí,

žena krásná, žena lesní,

z mladých srdcí krve loudí. –“

Den se nížil, večer přišel,

hoch dal matce políbení:

„„Dobrou noc – a milé nebe

dej ti, matko, krásné snění!““

Večer přišel, měsíc vyšel,

hoch na lůžku odpočívá,

myslí na tu krásnou ženu,

toužebně se k lesu dívá.

Zář měsíčka nad pasekou

od stromečku k stromku skáká,

každá větev černým prstem

hocha s lože k lesu láká.

A hoch sedí – a hoch myslí –

rychle myslí – rychle vstává,

šat, jak by šel na polovku,

ruče na se urovnává.

Urovnal – a za chaloupkou

ostrým krokem k lesu běží,

paseka kde v černém jedlí,

porostlá kde skála leží.

U skaliny pod jedlicí,

krásná žena rozkoš zpívá, –

a hoch stále postupuje,

až se ženě v oko dívá. –

Ta pak jasným modrým okem

hocha ke svým ňadrům loudí, –

hochovi tu první láska

rychle mladým srdcem proudí.

A než píseň dozpívala,

v náručí si oba klesli; –

stromy noční, tiché, černé,

měsíčka zář dále nesly.

Líbali se – líbali se: –

„Viď, že mně to, hochu, slíbíš,

mimo mne, že jinou ženu

nikdy, nikdy nepolíbíš?“

Slíbil, – domů navrátil se; –

láska ale spát nedává; –

měsíc vybled’ – matka vstala,

a s matičkou synek vstává.

„Proč jsi bledý? hochu milý,

snad jsi bolesť jakous’ cítil?“

„„Neusnul jsem nocí dlouhou,

měsíček mně v líce svítil.““

A když den se opět nížil,

dal hoch matce políbení:

„„Dobrou noc, má drahá máti!

dej ti nebe tiché snění.““

A když matka tiše snila,

a hvězdičky v nebi stály,

zase spatřil krásnou ženu,

pod jedlicí blíže skály.

Vidí ženu; – její píseň

lesem dál a dále pluje;

před hochem však k skále kráčí,

a hoch stále postupuje.

A hoch stále postupuje,

až na pokraj strmé skály,

ženy kroky, hocha kroky –

první lásku pochovaly. –

V černé rokli pod skalinou,

v mechu junák odpočívá,

s vysoka se bledý měsíc

v mrtvé jeho líce dívá. –

Staré matce na zármutek

žena hocha usmrtila,

mimo ni že jeho ústa

také matku políbila. –