Lesť Hanibalova.

Do horské rokliny noc zapadala.

Fabius sevřel vůdce Hanibala,

těše se v duchu, dojista že za dne

strašná moc Punův poražena padne,

byť by v jich těle bojovali lvové. –

Byli však s nimi mocní ochrancové!

Hanibal velel: „Chrastí nasbíráte,

a když je volům mezi rohy dáte,

žeňte je z rokle s ohněm nad hlavami.

Z průsmyku východ otevrou nám sami

zběsilým skokem s rozšílenou hlavou,

ohnivé meče v letu nocí tmavou!“ –

A tak se stalo. Než se rozednilo,

punické vojsko na svobodě bylo,

táborem ležíc na širokém poli.

Tak věhlas vůdcův vykonali – voli!