Lesu.

Sen slunce, červánek, dne věrný sluha,

v kraj nebes na západě zlato tkal,

jak na příkrov by zabitého druha

druh rudé růže dal.

V plášť mlhový se přioděla země,

kraj v dálce temněl se jak v hloubce hrob,

a v slzy travin s křídel zory jemně

déšť padal zlatých zdob.

Jak úsměv, vytesaný soše v tváři,

tkvěl něhy ruměnec na líci hor;

luh dýchal kvítím, slunečnou spit září,

a smolnou vůní bor.

Les oněměl a zíral k nebes nivě

na siné večernice jasný vjezd,

jež v zelený mu sen vždy milostivě

květ snáší lesklých hvězd.

V mé krve každé kapce slunce hrálo,

a pestrým květem bujel v duši cit;

vždyť vínem, v hlavách poetů jež zrálo,

byl zjařen jsem a spit.

Tak šel jsem nitrem tvým a duší tvojí,

a přání roj mi v hloubce ňader tkvěl,

ty hlavě mé jsi žehnal šumnou chvojí,

mech u nohou se chvěl.

Vše líbalo mě tajemně a tiše

a objímalo vůně ramenem;

rty žhavými pil z úkoje jsem číše

a v kráse tonul jsem.

Já šťasten byl a zbožňuji tě, lese,

a zahynu-li v houštích ztemnělých,

pak duch můj ptákem ať se u výš vznese

v hruď dumných stromů tvých.

Ať zpívá tobě zemi v zdar i lidu

a těší vše, jak já byl potěšen,

když úkoje jsem srdci ždál a klidu,

bolestí lačných plen.

A zhubí-li mě vrah neb v ňadra střelí,

a srdce bíti ustane a pět,

ať pojí zemi nach mých prsou vřelý,

bych vzrostl z ní jak květ.

Pak místo zpěvu chodci vonět budu,

skryt v kypré trávě prozářených míst,

a snivou dívku těšit v srdce trudu,

než ztratím pel a list.

Leč poutníkovou zahyne-li nohou

mé květné žití v slunných porostech,

pak nechať s každou duší přeubohou

jdu šerem tvým jak vzdech. –