Lesům.

Sem prchly jste, sem ticha do ústraní,

sem z ruchu měst až do těch dumných strání,

vás nezlekal ni temných roklin sráz,

vám protivný hluk všeho Babylona

a ticha hráz

zde opilý křik jeho nepřekoná.

Jak mudřec snící nad přírody tajem

vy zříte kolem zkvétajícím krajem

v tu tajuplnou jeho proměnu;

vám v měkkou duši každý zvuk se tiskne

a v ozvěnu

vám z hloubi ňader stonásobný tryskne.

Tam snivý hoch jde, hraje na fujaru,

zde milenci zas v slunce bílém žáru

a v sladkém šepotu rty šelestí;

vy zachytnete každý tón, jenž duje,

když ve štěstí

ret ku retu se vroucně nachyluje.

Vám z nitra vzchází slunce ve purpuru

a vstoupá, orel smělý, do azuru,

i stíny noci, jež se plíží v dál;

tak tryskne z ňader stejně v smíchu, v pláči

ať radosť, žal

a s námi k azuru neb zemí kráčí.

A v bouře shon a v hromů dravé reje

váš hrdý vzdor se ani nezachvěje

a obrovskými svými rameny,

když výhní nebe plá, v soucitu chytne

blesk plamenný,

než v ňadra země chvějící se slítne.

Svár vichřice, jež kol se rozhučela,

když v jho chce sklonit strmá vaše čela,

rád slyším divoký váš hučet řev:

jak moře zpěněné, když k nebi stříkne

a jeho hněv

přes meze věčnosti od země křikne.

Tu hrudí vzedmutou děs vzteku běží,

jak titani hned vespol v divé řeži

se vaše větve v boji splítají,

jak páže obrů ohebné a steré

se zdvihají

a rána za ránou už v kmeny pere.

Až zvrácen mnohý ku zemi se řítí,

tu jeho hrob jest ve vřesu a kvítí,

jak bránit chtěl se – větve vztýčené;

však život zvolna ranami se ztrácí,

až překlene

jej jahodin plod a jej zakrvácí.

Však stišeny a v jasu! v moře zlaté

jak moře zelené se rozléváte;

svět poesie vy jste zázračný,

kde báj mi šeptá list a každá snětka

sen oblačný,

jež kouzlo nocí měsíčných sem vetká.

Sta postav étherných zřím jak se nese,

sta očí se všech stran se blýská, třese

a v mlází slyšet tajné hovory;

ba tichem tím, když v duši svoji hlednu.

jak potvory

zřím vášně usínat a padat ke dnu.