Lesům.

Lesy, lesy, tmavé, zasmušilé,

plné šera v chladu vábném koutů svých,

ty bouř ducha stiší v klidno milé

spíš než modlitby ve chrámech gothických.

V nich jsem předl zlacených snů roje,

a když v srdce náhle zápal lásky pad’,

svědky němými ty lesy moje

při polibku, smíchu, šeptu měl jsem rád.

Nyní balsám léčivý mně roní

šumné, černé lesy do churavých plic,

v záři poledne kdy silně voní

schnoucí jehličí a výdech pryskyřic.

Dík ó lesy: Přál bych sobě hníti

volně, nejsa v kámen krypty sevřený,

kdys krev mrtvou v jarní mízu líti

zakopán tu v lesích mezi kořeny!