Lesy hučí...

Nejraděj’ mám hučící lesy

z jara večer; mlhy se věsí

opálové v sosny a keře,

paseky se ztápějí v šeře...

Bzukot much zní od země všude,

slyšíš chřestot kobylky rudé,

hučí, hučí nade mnou lesy,

měsíc bílý v sosny se věsí...

Divno! Jak bys kolébkou kýval,

hučí stromy... Vítr v nich zpíval, –

hudbou tichou chvějí se trávy,

jak smích ptáka nápěv písk’ hravý;

kmitlo včely kovové křídlo,

vzlyklo zticha v kamení zřídlo,

zašuměly metlice svadlé,

loňské v roklích lupení spadlé! –

To jen jaro vzkřísiti umí

tuto hudbu, dlouze jež šumí; –

zavřeš oči, posloucháš chvíli,

zvuk ten, zdá se, k tobě se chýlí;

vskutku jako kolébky rhytmy

v sluch ti vnáší korun těch přítmí.

V kolébce, z dřev shnilých, jež stará,

poslouchat mníš pohádku jara...