LESY PŘIŠLY...
Bledé dítě chorých lící
z postýlky své u okénka,
které vedlo na ulici
ze přízemní chudé síňky,
dívalo se lačným okem
do modrých a čistých nebes,
vlašťovky kde honily se,
do ulice, plné slunce.
Jak to slunce plá a svítí
a jak pěkně teď as venku:
na lukách, kde květy voní,
v zahradách, kde pějí ptáci,
v lesích tam, kde po květinách
motýlů se vznáší hejno!
Chudé, slabé dítě města
jednou jenom spatřilo je,
zelené ty stinné lesy,
s veselou když kolonií
chudých městských dětí přišlo
na ves loni o prázdninách.
Ale od té doby stále
touží po nich dětskou duší;
jako krásný sen mu zdá se
čas, kdy hrálo u potoka,
honilo se za motýly,
naslouchalo šumu lesů.
Šum ten zní mu stále v duši,
stále jako když ji slyší,
pohádku tu nad vše krasší,
nejsladší tu kolébavku.
Zdá se mu, ty staré lesy
jak by k sobě volaly je
vlídným, vábným hlasem z dálky.
Ale dítě hlavou kroutí:
„Nemohu k vám, drahé lesy,
nemohu, ach, běda, běda,
chudí jsme my jenom lidé,
a já, lesy, tůze stůňu.“
A teď dítě kleslo zpátky
do strakatých podušek svých,
přivřelo svá očka víčky,
vidělo zas jedle staré,
vonné smrky, štíhlé břízy;
zdálo se mu, jak by hlavy
stromů všech se tiskly k sobě,
jak by něco umlouvaly
radostného tichým šeptem,
a pak jak by jedním sborem
zaznělo to, zašumělo:
„Přijdem samy, dítě, k tobě!“
Otevřelo dítě oči,
usmálo se na postýlce,
v ručky bílé zatleskalo:
„Mamičko, ach, jak se těším,
lesy samy přijdou ke mně!“
Nebohá se lekla matka,
nejinak, než dítě blouzní.
V bázni ruku mozolnatou
na bělostné kladla čílko,
ale dítě usmívá se:
„Mamičko, ne, nic mi není,
lesy, lesy ke mně přijdou!“
„Bláhové ty hloupé dítě,
nesmyslné řeči vedeš,
jak by lesy mohly přijít!?“
„Mamičko, věř, přijdou, přijdou,
zrovna teď mi slíbily to,
vědí dobře, jak k ním toužím
a že tuze, tuze stůňu.“
Jako by ta zlatá záře,
jež se venku rozlévala,
na mžik byla zabloudila
v šerou síňku chudých lidí,
dětská tvář tak plála štěstím,
ale matka v bolné tuše
stranou stírá horké slzy...
Denně dítě hledí oknem,
uzří-li již lesy blízko,
ale marně; stále tytéž
šedé domy pouze kolem
a táž dlažba plná lidí;
jednou jenom září v slunci
po druhé se prach tam zvedá,
jindy v dešti se zas leskne,
ale lesy nikde, nikde.
A pak jednou vítr zavál
na tu dlažbu, bůhví odkud,
chumáč listí sežloutlého,
přišly deště, mhy a chlady,
a ten každý den byl kratší,
a v té síňce chudých lidí
bylo temněj nežli dříve
a též smutněj: dítě chřadlo.
Z rána jenom namahavě
pozvedlo se na postýlce,
zadívalo ven se oknem,
vystlaným již měkkým mechem,
a pak zase kleslo zpátky,
lhostejné a nevšímavé!
Ale potom jednou z rána
stal se mu ten velký zázrak:
sotva oknem povyhlédlo,
plesně vzkřiklo: Les byl tady!
Před oknem tu síňky stály
hrdé jedle, vonné smrky,
tlačily a tísnily se,
strom se nad strom natahoval,
aby viděl v šerou síňku,
v malé okno jedna větev
dokonce i zaťukala:
„Slyšíš – dítě? Už jsme přišly.“ –
Vzkřiklo dítě dutým hlasem:
„Mamičko, hleď, lesy přišly!“ –
ale pak je kašel zchvátil,
kleslo nazpět v chudé lůžko,
umořené, vysílené
padlo znovu v tichý spánek.
A co bílý poletoval
sníh nad stromky vánočními
před oknem té chudé síňky,
snila bledá trpitelka
o lese, jež nad ní šumí
pohádku tu nad vše krasší,
nejsladší tu kolébavku;
růže zkvetly v jejích líčkách,
a rty jak by šepotaly:
„Lesy přišly – lesy přišly...“