„LESY ŠUMÍ.“

V pasekách slunných divoženek stíny,

v hromadách listí skřítků suchý smích,

zelenozlaté habrů baldachýny,

honosný purpur buků královských,

zlatohlav břízek s běloninkou korou,

kosmatých smrků vážný, chmurný tým –

Ó lesy, lesy pod Žákovou horou,

jste překrásné v tom hávu podzimním,

jste překrásné, když perlí se a hraje

mdlé slunko října v mechů zeleni,

i v nocích měsíčných, když kapraď zraje

a v houštinách řvou láskou jeleni,

jste překrásné, když stříbrná a tichá

v mrazivém ránu pára stoupá z hor,

i Boreas když běduje a vzdychá

a s chvojím dlouhý vede rozhovor,

i v jasu poledne i v temnu nočním,

jímž bludička se míhá zděšeně,

jste divukrásné v každém rouchu ročním

a nad vše v říze zlaté jeseně. –

Jak letí čas! Již ztichly vzdechy laní,

již do mlh zašel teskný listopad – –

a náhle Zima, přísná, šedá paní,

si vztyčila svůj pyšný, pevný hrad

z průzračných ker a ze třpytného jíní

s mohutným náspem sněhu kolemkol,

hrad se stem věží, řadou skvělých síní,

jichž okna planou v mlčelivý dol,

po krátkém dnu když s výčitkou se sklání

zrak slunce zarudlý tam za horu,

prve než v nebes široširé pláni

se vzejmou ohně hvězdných táborů,

prve než zvolna hlubokými sněhy

a těžce půjde adventová noc –

Ó Zimo, Zimo, plná hrůz i něhy,

tvá je teď sláva, království i moc,

buď milosrdna k počavším už lánům,

i k osevu, jenž v jejich lůnu spí –:

na srdci lesů chlapcům-partyzánům

dej oddech, klid a teplé bezpečí!