LESY ŠUMÍ...

Lesy šumí, lesy šumí...

Nad západem hoří ohně,

v lukách vůní zatopených

plouhají se bílé páry,

srny vyšly na kraj lesa,

k obzorům se zadívaly,

k obzorům, kam v cizí dálky

bílá plují oblaka.

Lesy šumí, lesy šumí,

v naší jizbě sšeřilo se,

po koutech se rozvěsily

pavučiny prvních stínů.

Stmívá se ta naše jizba

pohádkovým mlžným šerem,

vlhkým mechem starých lesů

němá noc jde v samotách.

Lesy šumí, lesy šumí.

V naší jizbě setmělo se,

intimní sem vešla chvíle –

ve svých měkkých, sladkých loktech

moje žena dítě hýčká.

Nad západem hasnou ohně,

brzy vyjdou první hvězdy

ponurými nad lesy.

A za těmi lesy někde

leží velká, cizí města

s paláci a trůny králů,

papežů a prelátů,

veliká ta cizí města

s pochmurnými věznicemi,

s pelechy svých bídných čtvrtí,

s kláštery a blázinci,

cizí země, cizí státy

s ohromnými armádami,

s bataillony hladovících

pod ochranou bodáků,

země cizí, hory, moře,

cizí lidé, vášně cizí,

krásy nové, nové pravdy,

s tragikou svých zápasů,

světy cizí, mrtvá města,

pusté chrámy mrtvých bohů,

všecko mrtvo, pro nás mrtvo,

leží tamhle za lesy.

Lesy šumí, lesy šumí...

V naší jizbě sešeřené

proti nebi hvězdnatému

silhouetta tmí se v okně.

To má žena ve svých loktech

naše zlaté dítě hýčká,

celý svět náš, naše všecko,

naši svěží pohádku...