LESY ŠUMÍ...

Širé lesy šumí, šumí...

Zdá se, z dálky předaleké

přichází blíž zkazka temná,

od koruny ke koruně

valným lesem blíž se blíží,

až přeletí nade hlavou –

a zas korunami letí

v jinou dálku předalekou,

přenesmírnou, přetajemnou...

Zdá se, letí z šera věků,

z temných dálek minulosti,

v pralesích kdy nekonečných

jiné stromy divných tvarů

vějíře své rozkládaly,

nad panenskou ještě zemí

kývaly se, šumívaly.

Tvorové v nich obrovití,

přepodivní, nevídaní

skrýše měli, boje vedli,

rodili se, vymírali.

Ubíhala tisícletí,

přicházely jiné rody,

jiné lesy jiných tvarů

šuměly jim nad hlavami,

o pralesích dávných věků

zkazky sobě vyprávěly,

o životě vyhynulém,

po němž nezbyla ni báje,

ale jehož prvky věčné

byly krví nových tvorů,

byly mízou nových lesů...

Až věčnosti hlavou sivou

zatanul sen o člověku.

A pralesy nových věků

nad lidmi se rozšuměly,

nad pralidmi šeré doby,

utonulé v minulosti.

Z oněch věků předalekých,

kdy se v lesích ukrývalo

první lidské pokolení,

podobné spíš plaché zvěři,

přes doby, kdy první větev

ulomila lidská ruka

proti šelmě na obranu,

kámen k větvi připojila,

kladivo si urobila,

první dřevo porazila,

první chatu postavila,

první oheň roznítila,

první slovo vyslovila –

zkazka lesů letí, letí

přes věky a tisícletí

k chrámům zniklé Atlantidy,

ku pagodám pradob Číny,

k pyramidám faraonů,

ku mramorům starých Athén,

k chrámu krále Šalomouna...

Letí v čas, kdy příliš záhy

Kristus přišel lidi učit

o lásce a o bratrství

a kdy za to bratry svými

vyzvednut byl v mukách na kříž...

Dál, kdy pro Něj vyznavači

krváceli, umírali,

dál, kdy zatemnělým mythem

stal se novým pokolením,

která mečem vraždila se

ve znamení Jeho kříže –

dál, kdy v ohni na hranicích

životy své skonávali,

kdo se odvážili hledat

skryté pravdy Jezu Krista...

Letí dále, v nové věky,

kdy z těch hranic světlo vzplálo,

které v požár zmohutnělo,

v bílý požár očištění,

v jasný požár osvícení,

učící nás hledat pravdy...

Letí dále, šumí, šumí

o křivdách a o násilí,

které mocní rozsévali,

o vzdoru, jenž klíčil skrytě

z toho zrní kamenného,

o zoufání, proklínání,

zubů, pěstí zatínání...

Blíží se a blíží, blíží,

v mohutný až chorál vzrůstá

o zmatcích a utrpení

naší rozechvěné doby –

a již dále zkazka lesů

letí naše za životy,

v časy příštích pokolení,

zakryté nám budoucností,

v nichž tušíme dunět bouři,

jak když kácejí se trůny,

jako když se stavba řítí

věky chybně postavená.

Letí v doby jiných lidí,

nespoutaných, nevězněných,

letí v doby volných duší

nikým jiným ovládaných,

svobodných, jak duch být může,

prozářený světlem pravdy,

povznášený křídlem lásky

k sluncím dobra, k hvězdám krásy...

Letí, letí, slábne, slábne,

ve věčnosti kdes se ztrácí,

kde jest v mlhách utajena

lidských běhů výslednice –

která zárodem se stane

nových, netušených žití

v světů věčném kolotání,

proměně a přetváření...