LESY

Jak modrými se tmíte pod nebesy,

zřím s láskou na vás, lesy, moje lesy!

A hlavou mojí zadumanou letí,

jak vašich korun milý táhlý šum,

co od dětství jsem ke dnešním až dnům

chvil sladkých prožil v svěží vaší změti.

Zprv za motýlem dal jsem se k vám v let,

zrak lákal skály mech i zlatý květ,

kapradin vějíř, jahod zralý plod,

jenž rděl se nachem ve vysoké trávě;

sled zkamenělých tvorů zvedal v slávě

jsem v starém lomu, z čistých píval vod.

Leč zvolna počlo všecko řečí jinou

mluviti ke mně. Ne, to nebyl již

jen listí šum, co vzduchem vlá – ó, slyš,

to šept a vzdech a ston, to tiché plynou

sny lesa, jeho paměti a báje,

to pohádka (a já jí rozumím!),

co zní a dýše kol a v šeru hraje

a opřádá mne snění pavučinou.

A já jsem znám, ó, já jsem znám tak s vším!

Keř vítá mne, a strom mi vypravuje,

zřím kahan gnómů blýskat v šeru sluje,

řad postav táhnout z hlubin tajemných;

roj elfů šplhá na ohebné stonky,

ti honí se a ti se kryjí v zvonky,

a rusalčin kdes zazněl sladký smích.

Pak do pradávné vesnívám se doby,

kdy hvozd a hvozd jen kolem v šíř i dál

a bratr zvěrů, drsný člověk skal,

z medvědí kůže hrubý šat si robí.

Zřím: Na temeni vrchu oheň vzplál,

snad žertvu bohům zapálil žrec vzňatý,

snad signál k boji to... a z dálky v sluch

mi padá pokřik válečný a ruch,

a štíty duní, třeskně znějí mlaty...

Ne, vše to sen... Kol hluboký je klid.

Kam v pošetilém zabloudil jsem snění?

A přece zas, jak spásy když mi není,

za chvíli slyším lesní rohy znít,

a v lesní úval, chladný tak a šerý,

tlum sjíždí pánů vznešených a dam

v sametu tmavém s vlajícími pery;

a na psovodů šňůře skorem škrtí

se, zdržováni mocně, diví chrti,

jak chtějí v před jen k temným houštinám.

Zní halas lovu kol a ve snech ruší

a vytržení zbožném eremitu,

jenž pod skalou kdes v poustky svojí skrytu

samotou z hříchu očišťuje duši...

Tak sníval jsem... To bylo v onen čas,

kdy prvních písní nesmělý dech třás

se na rtech mých. Leč když jsem, leže v mechu,

do korun díval se a v dumách zřel,

jak vítr nejdřív jednu rozechvěl,

pak druhou, třetí v horoucím svém dechu,

až celý les se v změti rozkolíbal

a rozezvučel jako slap a hýbal:

tu zchvátila mne touha strhnout dav

a na křídlech vznést písní čaru plnou,

sta duší rozchvít vzletu širou vlnou

a kouzlem ovát na tisíce hlav.

Mé čelo žhnulo, srdce plálo horce,

a mnohou píseň radosti i hoře

jsem vyvážil z dna šumícího moře

vašeho, lesy, s tichým plesem norce.

A pozděj prchal ve vaši jsem tiš

s obrazem drahým v srdci, kříž a kříž,

bloudíval spletí cest i houští vonnou,

z tmy hlubin třpyt' mi drahých očí plam,

a nikdo, nikdo neviděl mne tam

rozpínat náruč větví za oponou,

jen vy, ó, lesy, důvěrníci lásky.

Chvil vzpomínám, kdy pod klenbou jsem temnou

dlaň drahou k ústům zved a cítil, se mnou

že štěstí jde. A vy tak zářily jste,

mé lesy, jako úsměv duše čisté,

a ptáci jak by spojili své hlásky

v jedinou píseň blaha. Kde zní dnes?

Šel život dál... A často pak jsem ztrácel

se v stíny vaše, jizev pln a ran,

když osud sny a snahy moje kácel

a za mnou smích se kruté zloby nes

jak sykot hadí, krákot černých vran.

A klid váš zase mír mé duši vracel

a víru v sebe. Tratil se můj stesk,

když spatřil jsem, jak vichry rvou vás divé

a přece vzdorně stojíte jak dříve,

jak po mnohém sjel kmeni modrý blesk,

leč nezdolal jej. Tak jsme žili spolu,

ó, lesy moje, v radosti i bolu,

a doposud můj krok rád k vám se béře

pro těchu, píseň, vzpomínku a snění,

pro chvíli klidu, pro mžik zapomnění,

kde nevyruším nikoho krom zvěře;

kde přátelé, již nezkřiví mně vlásku

a vítají mne vlídně ve svůj střed,

kde netřeba mi kroužit zdobných vět

a na tvář tisknout licoměrnou masku,

kde volně dýchat lze a bázně prost

si vzdychnout mohu, vzkřiknout z duše hloubí

a nechat v dáli svět a společnost

s hrou, shonem všedním, s nímž se krutost snoubí,

a do modrých se výšin jenom dívat

a nad hlavou čas nechat tiše splývat...