LESY.

Řeč stromů zněla, hlasy táhly dřevem,

jev neznámého jsouce pramene,

na slova těch, jíž trpí pod úsměvem,

si v hlase tomto člověk vzpomene.

A zpíval pták svou plynnou píseň noční,

jež vznášela se třesouc ve výši,

že řekl jsem: „už s prosbou svojí počni,

teď – živ-li jest – tě bůh tvůj uslyší!“

O, slyšel jsem, jak vzdálen kolouch kvílí,

jsa z pravé cesty liščím bludem hnán,

že klesl jsem na zbytcích lidské síly

a odestřel své srdce dokořán

i s jeho bázní, s jeho krví hravou,

by průvan slávy vstoupil do něho,

je zbavil ran a hnisu nečistého

ve jménu otce... ducha svatého...