Lesy.

Málo máme holých strání

leda kolmé stěny skal,

kdežto vzniku rostlin brání

slunečních paprsků pal.

Nejsou u nás lada pustá,

jako v zemích půlnočních;

skřivená kleč nedorůstá

na Sněžky jen úbočích.

V borech jehlovaté roste,

v lesích dříví listnaté:

v luhu vlhkém vrby sprosté,

olše, habry drsnaté.

Štíhlá sosna výše pne se,

dub ramena rozkládá,

staletý kmen v českém lese

na pouť morskou dozrává.

Nejeden se v mořích plaví

koráb z dubů Šumavských;

české naše bory slaví

tesař lodí zámořských.

Truhlář v lese cení kmeny

hledě na jádro a suk;

mně jsou všecky stejné ceny:

javor, bříza, kaštan, buk,

jasan, jíva, borovice,

modřín, osyka i vaz;

jejich kůra, květ a – více

ještě – list mne baví v čas.

Listí maje ve zásobě

bedlivě je zpytuji,

porovnávaje všech k sobě

Tvůrci se obdivuji,

jak i na lupenech píše

nevýslovnou moudrost svou,

jehož chválí tvorstva říše

moc a slávu nesmírnou.

Hle, tu vidím list okrouhlý,

srdci ten se podobá;

jiný vykrojen, podlouhlý,

a ten ostré jehly má.

Ruka Tvůrce listím hrála –

šatem stromů vyšitým,

a všemožné vzorky dala

k údobám rozmanitým.