LÉTA UČŇOVA

Jsem nemilosrdný, jsem chladný, jsem tvrdý.

Se slábnoucím mistrem

já nesmlouvám, hrdý.

Mé mládí měří výškami stáří

a slunci, jež na hrotech ledovců

jen září.

Kdo k nejvyšším cílům mou vystřelil duši,

nechť přísných měr k sobě

mi neporuší.

Jen se zhrdáním vždy pozná má síla:

co řemeslo, průměr a mrzce zištný

co cíl je díla.

Já učil jsem se boha v sobě znát.

Mlčení jeho tvůrčích znamení a jeho mluvu žhoucí

já v lidské vůli toužil rozeznat,

řeč jeho síly jediné a vroucí.

Svou všechnu pokoru si k chvíli oné střehu,

kdy skloněn, jeho smilování, dech a něhu

hřát ucítím, jí uzřím sebe kvést a růst,

až oživne jím slovo mojich lidských úst.

A přece, přece člověkem pak zůstanu,

nástrojem v tvůrčích větrů průvanu.

Jen prsty něčí nevidné se budou do strun klást, a v nich

se radost ozve s úžasem,

Svědomí zazvučí – bůh strun to tknul se mých.