LETCŮV PÁD.

V úžasně sladké, závratné chvíli

Jovišův orel posvátný, bílý,

chopil ho do žhavých spárů,

spirálou kolmou k výšinám nes.

Pojednou zasažen střelou bílého žáru

rozevřel drápy – s výkřikem hrůzy a bolu

řítil se letec dolů a dolů,

na ostrov malý, ztracený kdes.

Stojí tu němý, zraněn a bídný.

Dokola kolem kamení, kamení.

A žádná loď bílá, žádný člun vlídný

nepluje v tato neznámá místa.

A nad hlavou velikých křídel šumění,

žhavost těch spárů v rozbitém rameni.