Letem

Červené hlavičky jetele

skákají z polí vesele,

volají do oken vagonů:

Na vojnu, na vojnu, na vojnu?

Na vojnu, ano! Jedni snad

s osudem jedou bojovat,

ti druzí horkou touhu svou

do širých světů zanesou.

A jak se díváš tiše ven,

dědiny kývají do oken,

barvy a krajiny, obrazy,

všechno to očima prochází.

Co nejdřív, možná, zjeví se

v mlhavém, sladkém obryse

nového světa vidina,

rozkvetlá vonná květina.

Ach, srdce, čekáš na zázrak?

Pozdraví tebe modrý zrak,

děvuška v mžik se zadívá,

na tebe ručkou zakývá,

zdraví tě stíny borovic,

zdraví zář kaštanových svic,

duhové máků řetězy,

kopretin terče na mezi...

Daleká cesta, daleká.

Kdož ví, zda zázrak nečeká?

Je krásné, když se rozpřáhnem

za barvami a jasným snem,

za jednou chvílí prchavou,

co rozjiskří se nad hlavou,

v níž byli jsme a nebudem’ –

za neskutečným přeludem.