Letem českým světem.

Dnes v době páry, elektřiny

to věru malý zázrak jest,

nad luhy vlasti i v háj stinný,

v ruch měst, klid vsí se dáti nést;

však doma obraznosti křídlem

vše proběhnout a proletět,

a pérem, tužkou, štětcem, rydlem

provázen, poznat vlastní svět,

v tom nový půvab svěží stále,

co mžik tam, tady trvá dále –

Nuž leťme v před!

Ó vlasti krásy nevýslovné,

ať jevíte se kdekoliv,

ať v pyšném hradu, v chatce skrovné,

jste českým srdcím nový div!

Ó spějte rychlým letem kolem

před zrakem, který touhou vzplál,

tu hvozdů šerem a tam polem,

tu žírnou plání, tesy skal,

ta píseň, jež z vás zvoní sladká,

vždy stará vlast je, drahá matka –

Nuž dál a dál!

Od strmé skály Vyšehradu,

kde Vltavina duma lká,

až ku Šumavských splavů spádu,

kde poslední sní rusálka,

od černé věže Karlotýna

v skal kruh, kde Krakonošův sad,

od hradu, rudý pohár vína

kde s Karlem pije každý rád,

až k srázům Macechy, až v sluje,

kde příroda svá kouzla snuje,

div napořád!

Ó hradů přísné rozvaliny,

jež obletuje otcův duch,

ó hvozdy s přítulnými stíny,

ó chrámy, plné bájných tuch,

ó města, v kterých obchod s prací

nového věku hlásá zvěst,

ó chaty, kam se píseň ztrácí

na pohádky klín plný hvězd,

ó samoty, ó háje, zřídla,

jak rostou české duši křídla –

Vše naše jest!

A žehnání jen chvěje rtoma:

Zdar s Tebou, vlasti milená!

kam pohlédneš, „Jsme doma, doma!“

ti přizvukuje ozvěna.

Ó sladká pouti jako v báji,

tluk srdce chví se, zrosen hled,

v tom širém, žírném českém kraji

jest jediný náš celý svět!

A jaká rozkoš, znáti sebe!

Jak skřivan vznést se v české nebe –

Nuž leťme vpřed!