LETEM PŘES HALIČ (III Čápy jsem v houfech zřel na poli)

Čápy jsem v houfech zřel na poli

vždy mezi robotným lidem,

tráví tam v přátelském soužití

s jistotným, bezpečným klidem.

Viděl jsem lid ten při práci,

viděl to němé hoře:

žena a matka táhnou pluh,

na mezi děcka, muž oře.

Co čet’ jsem kdys, teď zjevilo

se v hrůze oku mému:

plod setby dnešní, vzejde-li,

nebude patřit jemu.

Ani ta chata plná děr,

ta není jeho; a v žití

z celého toho života

má jen to živobytí.

Opuštěn zemí i nebesy

cizí lán potem svým skrápí,

jediní zbyli mu přátelé,

ti věrní nohatí čápi.

V houfech jsou na poli, na lukách,

na krovech odraných chatek,

mudrci s rudými zobany,

sny žen a štěstí těch matek.

Viděl jsem na mezích děti ty,

každé tak s tvářičkou smavou,

spokojně jaksi si kývali

čápové svou bílou hlavou.

Jediní věrní to přátelé,

jediná záruka lidu,

že přece jenom as přetrvá

celou tu haličskou bídu.