LETEM.

Když jel jsem ve vlaku,

jenž divě v noc se řítil,

tma byla. Z černých oblaků

hvězd požár nezasvítil

a tvrdá nebesa

mou duši pozdravila

a skřípající kolesa

souzvukem prudkým bila

v divoký příval dum –

znova a znova, znova

nervosním, rozjitřeným snům

ten nápěv beze slova

hrál divný doprovod...

Letěla pole... lesy...

mih’ kostelní se vížky hrot...

...a světýlko tam kdesi...

...a vysmívavý hlas

mi volal z vozů hřmění:

„Jen slaboch bez odvahy v ráz

si tmu svou nepromění!

To byl by jeden skok,

než tělo padne k zemi –

a vyhřmí celý žití tok

jak vlaky kolejemi.

To byl by jeden vzkřik,

než tma by v oči padla –

a v jeden prudký okamžik

jak bolest tvá by sládla!“

A stále slyším hřmět,

kdos mluví, kdosi čeká,

jak vlaku nespoutaný let

se žene do daleka,

jak kola skřípají

v tom taktu monotonním,

jak na plošině potají

mdlou hlavu v dlaně kloním.

Ó stíne zbabělý

a tvrdý, nedočkavý,

tvé rozvichřené pocely

vát cítím u své hlavy!

Vím dobře, se mnou jdeš,

tvůj obrys se mnou vzrůstá,

v můj mozek skalou zalehneš

a křečí v moje ústa –

Mně z hudby zní tvůj hlas,

zní z úderů mých dlaní,

tvůj přízvuk trpce otráven

střík’ z dívčích šepotání,

z knih veršů zasyčí

i z noční lampy šumu

a ironicky vytyčí

rub všeho v každou dumu –

Ó jak mne oloupíš

radosti každé o pel,

v mé snění šedou hážeš tíž

a v moji vodu popel –

Však ne, ó ještě ne,

tvým ještě nejsem, stíne,

a skuhrání tvé studené

mou hlavu mine, mine!

Být nechci matná zvěř,

mne hlas tvůj neomámí –

já půjdu v mrazy, půjdu v šeř,

ne pouze v šeř... i tmami!

Tvé šeré obrazy

ubije pohled lidský,

já vím, je v posled přimrazí

jas očí hypnotický,

jas očí poctivý,

jenž čistým světlem svítí –

Pojď, přízraku ty mámivý,

pojď, budeme se bíti!