LETNĚ ODĚNÍ ŠLI V PRVNÍM MRAZU

Za tmy kolem rozsvícených kaváren

lidé šli z černých továren.

Řada stromů prořídla,

z náměstí, z ulic, z pobřeží řeky

mlhou se sunuly vozů strašidla,

trubky aut ječely ve sluch vzkřeky.

Mlha studené vločky smetá

předčasně útočné zimy,

v záplatovaných šatech z léta

zalézá, za nehty bolí zamodralými.

Ale všichni jak choří jdou bledí a němí,

jakoby do té chvíle leželi někde v zemi.

Letně tak oděni se zdáli,

dívka mladá a mladičký ženich.

Za ruce drželi se a uplouvali

beze slova, beze slova,

za nimi černý pes zdvihal čenich.

Byli tři, vyšli snad ze hřbitova

od továren kdes, od Košíř.

Mlha kolem světelnou studila tiší,

prázdné jsou důlky oční, nozdry nezadýší,

podivný smutek v dál a šíř.

Oba v letních hadřících

rozpadlých byli oděni.

Možná, že byli chvilinku

někde spolu pohřbeni.

Oběma tam, kde srdce měli,

střelných ran otvory prázdné zely,

vítr pískal z děr ztuhlých šatů.

Jejich let strojů let, automatů.

Mátožnou hrůzou povíval

vítr, jich stíny se zdloužily.

Snad je den výroční pozýval

na místo, kde se vraždili,

neb tam, kde sebe neb jiné vraždíme,

najisto ještě i po smrti se vracíme,

hrůza chce, aby ji člověk dožíval.

Anebo byl to jen protest těch, kteří měli

do mrazu letní šaty a bídy mstou churavěli?