Letní apostrofa

Ej, ticho,

těch našich sečí srázných ticho horké,

když hmyzů legion se snoubí na květech

a tančí, zpívá, šílí v zlatém žáru –

ej, ticho,

těch našich lučin ticho vonné, vroucí,

když úběl kopretin a modře šalvějů

se mísí v zeleň kypící a vlahou –

ej, ticho,

těch našich polí ticho oslavené,

když vlnící se rež se pyšně vymetá

pod blankytem, jímž oblak pluje bílý –

ej, ticho, ticho,

jen o trochu víc ještě jasu daruj

mé mysli pokojné, by rozmar milenčin

jí nevyrušil z poledního míru,

v němž zastavuje se jak v stráni květina!