LETNÍ BOUŘE.

Po žhavém letním dnu byl dusný večer.

Když jsem se domů vracel, náhlá bouře

mne překvapila v polích. Prudký vichr

oblaky prachu zdvihal, stromy zmítal

a před sebou hnal těžké černé mraky,

jež nebe zastřely, že bylo tma

jak o půlnoci; první velké kapky

již na zem krápaly a záhy liják

se spustil z temných mraků v huku hromů

a blýskání. Já hledal útočiště,

kde bych se chvíli skryl, než déšť se zmírní

a vítr utiší, pak opět půjdu dál.

A v duchu žehnal jsem, že deštník mám

a na déšť myslil jsem, když slunce plálo.

Konečně dostal jsem se šťastně k mostu

jakési dráhy. Pod ním bude sucho,

tam chvíli počkám, chráněn před bouří

a lijákem... Leč jaké překvapení,

když pod mostem jsem uzřel státi dívku

v bělostných šatech, kterou asi též

zavála bouře sem, jak bílý květ

rozkvetlé třešně... Z prvu nepoznal jsem,

zda byla mladá, nehezká či svůdná,

taková byla tma. Jen bílé šaty

svítily do šera. Leč v záři blesků,

kterými každou chvíli obzor vzplál,

jsem mohl záhy si ji prohlédnouti.

Jak byla krásná!... Asi patnáct let;

v bělostných šatech z hebkých mušelínů

a vzdušných batistů. V své ruce držela

široký, bílý, florentinský klobouk,

zdobený květy, který s hlavy sňala

snad ve zmatku, snad by jej chránila.

Pletenec kaštanových, světlých vlasů

jí hlavu ovíjel jak zlatý diadém.

Při prvním blesku zřel jsem, že se chvěla,

při druhém blesku dívala se na mne

pohledem dlouhým, velkých tmavých zraků,

při třetím blesku její bledá tvář

se rozjasnila plachým úsměvem...

Náš osud smutný byl. My sami stáli

pod černým mostem v této divé bouři,

jež dále zuřila; blesk stíhal blesk,

jim v zápětí zněl temný rachot hromu

a déšť se proudy lil. Já uvažoval:

snad zdržela se někde na návštěvě

u přítelkyně, s kterou celý den

si vyprávěly první dívčí sny,

smály se, hovořily, šeptaly,

na stráň si vyšly, honily se lesem,

trhaly květy rudých vlčích máků

na slunné mýtině a v podvečer

pak unaveny sedly mezi máky,

že jejich odleskem jim tváře plály

jak nachem červánků a jejich oči,

zasněné, žhnuly jako celé zlaté.

Tak byly šťastny, že i zapomněly

na blízký večer. Teprve když lesem

se stmívalo, tu loučily se spolu

a ona sama vracela se domů,

když náhlá bouř ji překvapila v kraji

a jako mne ji rovněž zavála

pod černý most. Po žhavém letním dnu,

jenž zlatým sluncem zářil, květy voněl,

teď stojí v temnotách a přemítá,

jak dostane se domů, kde ji čeká

světnice tichá, lampa rozžatá,

a přivítá jí vlídným úsměvem

jak marnotratnou dceru, jež se vrací

po toulkách světem pozdě večer domů...

Jak ale možno v tomto dešti jíti

v bělostných šatech z hebkých mušelínů

a bez deštníku, jímž by aspoň skryla

svůj nový, krásný, florentinský klobouk,

zdobený květy...

Tak pod mostem jsem snil,

až nový šlehl blesk a osvítil

zas její tvář, již ke mně obrátila,

teď, zdá se, naschvál, abych lépe viděl,

jak byla krásná, abych pochopil

ten její úsměv, plachý jako ptáče.

A její bledé rty se tiše chvěly

příštími slovy, či snad tuchou pláče?...

Mně bylo líto jí. Ten úsměv prosil,

bych před bouří ji chránil, jíž se bojí,

bych před deštěm ji skryl a doprovodil

ji vlídně k domovu tou temnou nocí.

A v duchu zřel jsem již, jak jdeme spolu,

jak v moje rámě ruku zavěsila,

jak celá vděčně přichvěla se ke mně

a pod deštníkem mým se schoulila,

jak pod velikým hřibem v lese bájí

princezna vil se v dešti ukrývá...

Mne lákalo to krásné dobrodružství

s neznámou dívkou, jako pohádka,

leč brzy přešlo moje nadšení,

otravná skepse zžírala mou duši,

cos šeptalo mi, že jsem neznámou

obestřel kouzlem, jehož ani není,

že celý příběh sám jsem vybájil

a kdo ví, jak sem přišla. A jak vždycky

se ozýval zlý egoismus lidský:

Nač vydávat se v této temné noci

na pochybná a všední dobrodružství;

kdo ví, kde bydlí až, a snad bych musil

tím lijákem jít na opačnou stranu

a opět nazpět. Domů přišel bych

až někdy k půlnoci. Ne, děkuji,

je lépe zdržet se všech dvorností,

hle, bouře přestává i blesky hasnou,

jen déšť se stále stejnoměrně řine

ze tmavé oblohy a bude řinout

snad do zítřka. Nač ještě déle čekat?

A nyní stalo se, co dosud vhání

při pouhé vzpomínce mi do tváří

ruměnec studu, co mou duši hlodá

zoufalou výčitkou a oči pálí

jak suchý pláč. Já deštník rozepial,

vyhrnul límec svého kabátu

a beze slova opustil svůj úkryt...

A ona samotna tam zůstala

pod černým mostem, sama v temné noci

v bělostných šatech z hebkých mušelínů

a vzdušných batistů, co déšť se řinul

kalnými proudy z černé oblohy...