Letní causerie.

Slunce pálí jako peklo,

listy vadnou na stromech;

jeden oheň tvoje hlava,

v žilách krev se vleče žhavá,

v prsou, ústech horký dech.

Hloupé slunce! Plýtvá žárem,

jako já kdys ohněm svým;

však mu také lesk jen chabý

jako úsměv scvrklé baby

zbude jednou na podzim!

Žil jsem mnoho, trpěl mnoho,

že jsem mnoho miloval,

zdá se mi, že v tomto žití

zvyklo už mé srdce píti

s každou láskou hořký žal.

Teď je jinak... viďte, Kato,

rozejdem se v pokoji;

trochu suchých konvalinek,

trochu fádních upomínek –

obé za nic nestojí...

V mládí týčili jsme čelo,

když v nás začal život hřmít;

život hřměl však bez únavy,

svěsili jsme brzo hlavy –

nač si nechat v čelo bít?

Nač se starat? Moudrý osud

už nám metu vyměřil!

Jáma v zemi... roztomile!

Nač si hledat ještě cíle?

vždyť už ani není sil...

Protivny mi slunce lesky,

v hrudi mé zní tony hran,

myšlenky jdou mozkem svadlým,

jak na podzim vzduchem schladlým

houfy černých, řvavých vran.

Chtěl bych bál mít v zimní noci,

v žár kde líce rozkvetou,

v záři plynu protančiti,

ve valčíku chtěl bych žíti

s divou jakous’ brunettou!...

Zřel jsem včera pěknou bouři:

siný obzor blesky vzplál,

v zpráhlou zemi vody hřměly,

jak by zničiti ji chtěly –

pak zas slunce plálo dál.

Dneska zas vše žárem vadne,

bouře neprospěla nic –

jeden blesk ten k hrudi zpráhlé

udeřit tak mocně, náhle

způsobil by věru víc...

Krásný výlet! Propoceni

vracíme se v město zpět,

v očích prach, a hrdlo pálí,

v dirce u kabátu malý,

umořený, lesní květ.

Dámy si ten výlet chválí

– bonton dam to prastarý –

mokrý šátek každá vije

kol své bílé, něžné šíje,

pobodané komáry...

Hrozná tato kniha žití!

Každá stránka nuda, sten,

trochu světla z nenadání,

pak zas muka, marné zdání

a tak jde to den co den.

Člověk zvykem už jen zírá

na ta fádní písmena;

proč pak raděj’ nepropadne

zprvu konfiskaci řádné

taká kniha bezcenná!

Raděj’ sedět ve kavárně

jako svadlý pessimist,

teplou vodu chvilkou píti,

špatný doutník vykouřiti,

při tom hrozné verše číst –

nežli v park jít, kde je šumot,

hovor, smích a v tváři klid,

nežli mladé, krásné ženy

s manžely tam zavěšeny

vidět plny štěstí jít...

„Kupte, pane, čerstvé růže,

narcisky zde, reseda,

karafiát mám tu taky –“

malé děvče modré zraky

s prosbou ke mně pozvedá.

Probírám ten její talíř –

květin věru přemnoho;

děvče rychle peníz vzalo,

srdce však se ihned ptalo:

„Co s tím, blázne, pro koho?...“

Ironie osudu to:

Z žen, jež znal jsem v žití svém,

ty, mnou nejvíc milovány,

nejkrutší mi daly rány –

řekly vždy, jak bídným jsem...

V srdci prázdno, smutno, teskno...

marně rozum zvedá hlas –

přec bych milovat chtěl znova,

třebas moje láska nová

řekla mi to časem zas...