LETNÍ DEN POTULNÉHO PĚVCE. (V.)

Potůček bublavý skryl se

v úvale pod břízy,

stín ulehnouti v trávu

poutníka pobízí.

Náš život je divokou honbou –

jen pojíst – a bát se v chvat –

chci s přírodou dnes však mluvit

a usedám v trávy chlad.

Hoj, co se tu třpytí broučků

po spící harfě mé –

a každý má kabátek jiný

a každý má křídel dvé.

A nade mnou jepice vzlétá

výš k slunci a spouští se zas,

svit křídel se zatřepetá

a zase jakoby zhas.

Tak hodinu hledím vzhůru –

vždy vzlétá a padá níž,

k ní druží se družka a v kůru

dvě zpívají píseň. Slyš:

„V tvé záři, ó Bože, se vznáším,

jsem opilá rozkoše snem,

své světlo zdvihám a sháším –

jen jediným živa jsem dnem!

Tu třeba se radovat rychle

a chtivě brát života dar –

až za hory zapadne slunce,

vší radosti nastane zmar!“

A vzlétají výš a dolů

a v lásce si celují ret –

dnes umřít musejí spolu,

až v jemnotách počerná svět.

A přede mnou, hle, kvítko –

pět krokem jich zašlápneš –

a přece je Boží dítko,

ví mnoho, jen slyšet-li chceš.

Žilkami růžovými

je protkána jeho běl,

je něžné, že jeho krásou

byl vznícen Spasitel.

Ač je tak drobulinké,

má přece vzácný šat,

že Šalomoun král by musil

se nad ním zadumat.

A pestík s tyčinkami

hovoří o lásce –

a zlaté včelky chodí

sem nektarem popást se.