LETNÍ DEN

Na zádech břeh leží v zelené trávě...

Sluní se. Sní.

Vějířem z vrb a olší kolébavě

oči zaclání.

Zaclání oči, znavenou hlavu:

táhlá a divná píseň splavu

jako mdlá, opojná šťáva

pouspává...

Splav je dnes velikou dlaní,

slunce jak naháč stojí na ní,

volá:

„Tobě, žes panny běl a nach,

posílám po vlnách

zlatá a duhová kola!“

I já jsem vlnou,

zlata a barev a touhy plnou:

nejdivočejší,

nejněžnější,

nejvděčnější jsem ze všech vlnou.

Tvé oči, modrých vážek šipky,

nade mnou poletují,

tvé ruce, stříbrné rybky,

po mně plují.

Plynu a plynu, nevím kam:

vlasy tvé, síť hustou, omývám,

kolem tvých boků vinu se hadem,

po šíji tvé se řítím vodopádem,

jak věrný pes já u tvých nohou dlím,

pro tebe jenom nebesa zrcadlím,

nad klínem tvým, jak škeblí perleťovou,

závratí stržen jsem novou a novou,

ňadra tvá, oblázky smavé,

polibky moje hravé i dravé

uhlazují,

nad nimi vířím, po nich pluji,

by ještě zářnější byla,

ve střídě dní

jak zjevení

zemi a život oslavila...

Břeh na nás hází chrpy, koukol, rmen

rozmarnou rukou svou:

„Kde domov můj“ si zpívá den,

oblohy smavou zátokou

oblaka jako panen sbor

s dalekých svahů modrých hor

o lásce tobě zpívat’ jdou...