LETNÍ KRAJINA

Nad Pogradcem kvetly jedlé kaštany,

jako silné pluky stály na vrších,

stráže postavily vpřed a na strany,

měly chocholy jak pozlacený sníh.

V jejich šerosvitu sestupoval jsem,

zapomenuv doma uzlík starostí;

saranče a křísi zapáleným dnem

vysílali zpěv své letní radosti.

Neúhledným hmyzem jsem si připadal

uprostřed těch sladkých obrů na svahu,

rozkoš, kterou jsem však z království jich ssál,

vracela mi opět klidnou odvahu.

Kroky veselými, skoky křepkými

urazil jsem stezku dolů do polí,

před pšeničným lánem náhle nohy mi

samy zarazily v horkém údolí.

Zelenavý kov nazrálé pšenice

chvěl se, jiskřil, třpytil všecek rozpálen,

ze sršící plochy jako kytice

čněl tu a tam zkvetlý kaštanový kmen.

Mezerami v tomto mocném sloupoví

dlouho zíral jsem jak okny v krajinu:

z rudé výhně střech minaret cukrový

vzadu na jezerní shlížel hladinu.

Matná, ocelová prahla po mraku

omdlévajíc žárem v širém poklidu;

pod zdí na obzoru v žhavém soumraku

poznával jsem v bledé skvrně Ochridu.

Jako spravedlivý fronta spala tu,

a kol vyvedená hnízda pískala,

želvy, ještěrky si vedly bez chvatu,

hmyzů drobná vojska rekvirovala.

Rozestřel jsem smysly jako páví chvost,

vše tu mysl měla, by se opila –

ale zachovala suchou střízlivost:

také zlobu spící v kraji větřila.