LETNÍ NEDĚLE.

Melancholické zvuky piana

se nesly zvolna, smutně, mučivě

ulicí prázdnou, jako vymřelou

v ospalé ticho letní neděle.

Ulice mrtvá s řadou banálních

a zabednělých domů, které jsou

vyhřáty žárem, zívá prázdnotou.

V té tíži dusivé, jež vládne kol,

dnes Praha zdá se městem zakletým

jak v době moru – ani člověka

nevidět nikde, který přešel by

tou výhní dláždění, kam opírá

se žhavé slunce. Zdá se ti, sám čas

že tuto usnul i sám světa běh

že zastavil se líně na chvíli,

v tom kolotání dlouhém, odvěkém

umdlelý maně. Všude záclony

jsou spuštěny, kam oko dohlédne

tou dlouhou řadou smutných kasáren

moderních domů. Okno jediné

kdes otevřeno v třetím poschodí

a na piano kdosi neznámý

tam hraje, snad už nudou zoufalý,

a jeho píseň smutně zaléhá

v ztrnulé, dusné, prázdné, vyprahlé

a smutné ticho naší ulice.

A nevím proč, já zvyklý samotě

snad nikdy ještě opuštěnost svou

a takovou v svém srdci prázdnotu

jsem nepocítil v celém životě,

jak v této chvíli letní neděle,

kde v celém domě jsem byl sám a sám,

v mou samotu když zvolna kapaly,

jak odsouzencům druhdy na hlavu

krůpěje vody, zvuky písně té

ospalým tichem. Teskná nálada,

taková, kdy se stýská najednou,

až k smrti náhle stýská po něčem,

co nedovedeš ani vyslovit

a co snad nemá jména, v duši mou

se vkradla tiše, aby vzbudila

tam všecky ony trudné vzpomínky

a všecko to, co nejvíc v životě

kdy bolelo... Vše, co kdy mučilo

a bodalo mi duši kolikrát

až do krve, to všechno poznovu

dnes budí v srdci lítost palčivou

pro všecko to, co někdy bývalo,

co mohlo být a není, není dnes...

A to, co jest, je chvíle mučivá,

kdy bolí všechno, bolí vzpomenout

na minulé a bolí pomýšlet

na cíl i účel všeho života,

jenž bez užitku v prázdno zajde kdys,

až naplní se dnové člověka –

jen dnové však, ne to, co vyplnit

kdys mohlo září dnů těch prázdnotu...

A zdá se mi, že v smutku nečinném,

tak jak to teskné dnešní odpůldne,

bez užitku a cíle uplynul

můj život celý – – Za dnů mladosti

se zdálo mi, že lze se v zápas dát

za nesmrtelnost, která do věků

tvé vryje jméno... A já věřil jsem,

že marným nebude ten mnohý trud

i těžký boj a trpké strádání,

jež rád jsem podstoupil a mlčky nes',

i když se někdy dral mi na ústa

vzkřik zoufalý a oči slzami

se zalily – – A zatím naučil

tě tvrdý život stále míň a míň

ve vyplnění věřit oněch snů

a přání všech, jež druhdy zlatily

ti trudný zápas aspoň nadějí

a vírou v budoucnost. Z těch mladých snů

co zbylo ti? A vidíš na jiných,

kdo umřeli – a jistě oni též

věřili kdysi v nesmrtelnost svou –

jak málo stačí dnů a památka

jich zvolna mizí, do tmy zaniká...

Hle, nesmrtelnost... řekneš si a mráz

ti táhne duší, jakýs hořký stud

a beznaděj... A na dno duše až

tě zazebe ta trpká vzpomínka,

že jako jejich, možná dřív a spíš

i tvoje jméno jako prázdný zvuk

zanikne jednou, do tmy zapadne,

jak bez ozvěny kdesi ve skalách

zvuk výkřiku, jenž nikým neslyšen

se ztratil v tmách... A jednou budeš spát

a nad tvým hrobem věky půjdou dál

a na tebe v tom časů přeletu,

jak roky jdou, snad nikdo po letech

si nevzpomene ani... Jako já

snad za rok více nevzpomenu si

na tuto chvíli, kdy jsem v bolestech

psal tyto smutné verše mezi tím,

co v samotu mou tiše, mučivě

se snášely a v duši bodaly

v tom smutném prázdnu letní neděle

melancholické zvuky piana...