LETNÍ NEDĚLE.

Ni lístek nehne se... Klid v modrém vůkolí...

Jak špalír štíhlých pyramid ční topoly

kol šedé silnice, jež vede do daleka;

žár slunce tavený se na vše těžko věsí,

spí květy v lukách i na horách černé lesy,

a tiše bez vln šumu plazí se tu řeka.

Dlím u hrobu, – má hlava níž se sklání...

i zdá se mi, že slyším oddýchání

tam z dola níž, dech ňader svojí matky spící...

Nic neruší kol svatý, přetajemný klid,

jen občas přijde sedlák prostý, snědolící

a hlavu obnaží a jde se pomodlit.

Má matka spí... Ta dobrá, svatá žena,

mdlá parnem žití, hořko unavena

si dřímla teď... Slyš, jak by oddech z dola táh!

A já, jenž jindy k mrtvé šeptám vřelá slova,

ji zdravím, „s Bohem“ dám – jdu lehce ze hřbitova,

bych sen jí nerušil – jdu tiše, po špičkách...