LETNÍ NOC

Žhne léta dech. Zní vášeň strun. V nás obou

zrá srpen též. Noc přepadla nás dva.

A přec, ó vonná, orientu mdlobou

se těžce přivírají víčka tvá,

a na mně přec tím tmavší můra leží,

čím housle lásky zvoní svůdněji.

My stisknout ruce dovedem si stěží,

cizinko-sestro, dítě z Judey!

Čím bližší rod, tím propastnější dálka

jak prorva hor se sune mezi nás.

Dnes, v noci slasti, chvílemi mně zalká

z pradávných dob ten za dne němý hlas,

že z kraje kletých vzešli jsme, jimž snímá

jen cizí láska chorobu a hřích.

A tak tu mlčíme, noc před očima,

my, dusná krev dvou obětovaných,

a nad vodou, jež po objetích prahne,

a pod oblohou roztančených sfér,

dva, jejichž ruka ruky nedosáhne,

my v protilehlý rozejděm se směr,

a naše tělo dojít-li chce spásy,

v zem, jež je zorou mladá, dej se v pout!

...Teď, krvesmilné noci prchnuv, rasy

já slyším krev, jíž nelze uprchnout.