Letní noci.

Květ lípy v zlatých vločkách zvolna padá

do otevřené knihy; vůně snivá

do textu básně novou báseň spřádá,

a dvojí rhytmus tichou nocí splývá.

Zrak těká dál přes zachmuřená lada

a měsíc, zlaté oko, v kraj se dívá;

duch vzlétá, padá, hledá, touží, bádá,

hned září plesem, hned se dumou stmívá;

a nejlépe v té nádheře zde cítí,

že ze všech božství nyní taj zbyl světu.

Jak táhne vzduchem šeré jeho křídlo!

On září hvězd je, on je vůní květů,

on jediné a bezedné je zřídlo,

kam duše schvácená dnem chodí píti.