LETNÍ NUDA.

Slunce praží, světlo úpalné,

ani větřík nezavzdychá,

motýl utajil se září zpit

mezi květy do kalicha,

oh, jak bolestným ten denní jas,

a jak trapným je ten poklid ticha!

Ráno číš mých citů zperlena

vděkuplně rosnou slastí,

teď má hlava těžka, znavena

jako pod korunou strastí,

hle, i radost nudnou obtíží,

kterouž chamraď – posměch chrastí.

Hle, toť člověk! – – bohům vyčítá,

kdy se spokojit má s málem,

a jak děcko křehké mrzí se

u pohledu na ráj stálém,

tak že by se cítil nešťastným

v blahu nebes neskonalém!