LETNÍ PROCHÁZKOU

S července koncem vadne háj

a listí je zlato smyté.

Ty úsměvy tvoje jsou záhadné.

Chtí mluvit a vůní jsou spité.

A já je tak šíleně mám rád,

že zamyšlen jsem nad tím.

Zkoumavou vírou ony dny

a délku jich si krátím.

Pýchavky práší. Suchopár

slunečným žárem šílí.

Do pampelišky dýchnu-li,

žár cítím žhavý a bílý.

Je nesmírný obzor a obloha

tak vysoka, bezlidná lada;

je chvíle, kdy duše zpovědi

a srdce si úlevy žádá.

Mám pochybnost v jsoucnost a trvání

a v kouzlo vadnoucí krásy,

poušť velká je země a mrtvo mi vše

je na ní, zvěř, lidé i časy,

jen ty jsi zbyla a modrý zrak

podzimním nádechem svítí,

tak voníš čerstvě a záhadně

jak před utržením kvítí,

a přec tak bezstarostna jsi,

tak prosta nepokoje,

až k obavě mé a k zděšení,

a odhodlána, být moje.