LETNÍ SEN

Že hlava mne bolí a v noci míjí mne spánek?

Oh, kdož by dbal toho, oh, kdo by trápil se tutím?

Pár přeletí neděl, a čelo zchladí mi vánek

s luk širých a vonných, a zrak můj zaplá, teď chorý,

až uzří písecké Hory

a pozdraví Putim,

až Hůreckých lesů dech ke mně přiletí známý

a rybníků milých hlaď do očí zablýská mi,

až luka se usmějí na mne stem květů a poupat,

a paseky krásné, kde kvete zlomocný rulík,

a duše má bude se tiše jen kolébat, houpat,

jak na tůni stulík.

Jak student, jenž v městě klopotné setřásl zkoušky,

u rybníka kdesi, u Řeřabince si lehnu

do sluncem zežloutlé trávy, do mateřídoušky,

roztáhnu nohy i ruce, zalitý sluncem se nehnu;

a budu se dívat a dívat, oh, dívat dobu se drahnou,

jak oblaka táhnou

a špačkové jako mrak švitorný do lesů letí,

a naslouchat šelestu sítin a rákosí změti.

A najdu-li ve vestě náhodou kousek jen tužky,

kdož ví, zda chytat nebudu myšlenek třpyt a něhu

jak rosička, jíž tu plno je v travnatém břehu,

když chytá si mušky.

Leč možná dost také, že ticho velké mne zhýčká,

že opit vší vůní, v tom letním teple a dusnu

svá přivírat budu pomalu umdlená víčka,

jak tulák že usnu.