LETNÍ SLUNOVRAT

Té noci opojných jak zvuků víření

mne jala hudba vod a něžné květy strání

mi ve tvář zavzdychly ve větrů zachvění

a kol mé hlavy táh’ dech zlaté žatvy zrání.

V líbezný vnořen sen jsem opojen pak mnil,

že slyším srdcí tep a vzdechy rozrušené

pobledlých lesních žen, k nimž ret se naklonil,

by pil jich polibky, mdlou něhou roznícené.

A řečí horečnou zdroj ke mně promluvil,

les v ticho ponořen v své hloubi vůně skrýval...

Hrál vítr haluzí, jak do strun silných bil,

na zemi zrosenou setřásal květů příval.

Řad stínů kol mne spěl a zlatých bludic smích

zapadal v houštinách, kde lačný zrak můj hledal

tančící řetěz vil, s rtů jejich rozkvetlých

dech v chladnu půlnočním jak mlžný prach se zvedal.

V jich okruh čarovný jsem vkročil bled a tich.

Hvězd jiskření jsem zřel měsíčních tkání sítí,

kdy k zemi padaly, hasnouce v objetích

ztemnělých v dáli hor, kde jitřní nach se nítí.

Jas pojal srdce mé, v něm navždy pak se skryl –

Dech země líbezný v svém vichru vůně choval,

svou něhu bezelstnou mi v čelo žhavě vryl.

V klín lesů klekl jsem, všem božstvům obětoval.