Letní večer nad Prahou.

Večerním sluncem ošlehaná, v údolí kopců stísněná,

prokvetlá svěže zahradami, do starých ulic ztracená,

červení střech svých jásající, modravá tokem Vltavy,

šedá svou těžkou minulostí v beztvárný dnešek hltavý,

královská ženo opuštěná, žijící dětem v porobě –

Praho má, Praho velkolepá, kterak jen zpívat o tobě?

Do boků tvrdých kostelů bodá tě slunce z daleka,

po prejzách střech tvých klikatých krvavě v stíny odtéká,

tříští se v oknech paláců, trhá tam vlákna pavučin,

vláčí se parky po stráních, utíká volných do lučin,

rozbíjí hroty věží tvých, polyká Hradčan útvary,

Praho má, Praho ztracená v nádherné světla požáry!

Rozžatých letních za večerů kolikrát jsi tak hořela!

kolikrát padla’s v letní noci, kolikrát jsi v nich umdlela,

kolikrát plakal měsíc bílý patinou všech tvých kopulí,

kolikrát hvězdy mlčelivé do řeky se ti shrnuly,

kolikrát, Praho opuštěná, měsíc mne v tebe vylákal,

kolikrát, kněžno odsouzená, s měsícem jsem tě oplakal!

Mlha tě z rána stulila do vlhkých, měkkých loktuší,

poledne tebe pálilo, žehlo nás horce do duší,

únava týdnů otrockých oba nás, matko, zkrušila,

kramáři přišli za námi, luza nám srdce tupila –

Praho má; Praho jediná, sotva se večer navracel,

plakal jsem s tebou měsícem, sluncem jsem s tebou krvácel!