LETNÍ VEČER.

Slunko se sklání za lesy

stále níž,

před spaním na nebe ještě si

růžové praporce vyvěsí;

hle, teď se zardělo temně,

skok – a již

zapadlo. Dobrou noc, země!

Náhle se v žitném strnisku

větřík zdvih’,

šelmovsky hned cosi na blízku

pošeptal nízkému ovísku,

a již se po nivách nese

lehký smích,

slábne, až zapadne v lese.

Polní se cestou k dědině

klátí vůz,

od řeky po úzké pěšině

děvčata s trávy jdou, mezi ně

s velikým křikem teď vlétlo

hejno hus,

hovoru pásmo jim spletlo.

V dědince právě klekání

dozněl hlas,

všude je ticho, jen se strání

hlídačů slyšeti volání;

příroda dýše tak jemně,

spánku čas.

Dobrou noc, matičko země!