Letní večer.

Ve chmurné části parku, ve ústraní,

kde splývá v zeď tma olší, jilmů, buků;

u pusté stezky lávka v snětí shluku,

Faun bezhlavý tam dumá s flétnou v dlani.

Sem dovézt dá se, večer když se sklání,

a sama, v listů pršce, v ptačím zvuku

naslouchá k srdci tisknouc malou ruku,

jak padá život v propasť vzpomínání.

Konečně sami! – Pouze faun ten kazil

svým šklebem klid jich, stínů na peřejích

se nesla noc, faun plál jak fantom bílý.

Tu, nikdo aby nezřel v štěstí jejich,

on faunu šklebící se hlavu srazil,

bez svědků aby sami šťastní byli!