LETNÍ VEČER

Úplněk dnes jasně svítí,

s lavičky se nechce vstávat –

jaká pomoc, musím dovnitř,

ještě na chléb zadělávat.

Ale ty, můj synku, zůstaň

ještě chvíli, přeješ-li si,

vnořen v krásu letní noci –

také jsem to znala kdysi.

V kuchyni je polotemno,

na ohni se voda hřeje,

zbytek svíčky matně bliká,

v lampě není petroleje.

Mám jen zbytek mouky doma –

dětem se chce pořád jísti;

dnes jim dám, co bude zítra?

V budoucnosti nelze čísti.

Na chvíli se z okna kloním,

nežli se mi voda zhřeje.

Tiše kolem stojí lesy,

sadem vlahý větřík věje,

tisíc cvrčků v trávě zvoní,

plný měsíc světlo leje,

noční kvítí vůni roní,

srdce se jak lístek chvěje.

V trávnici si hoch můj lehl,

již tu děti zavěsily,

k nočnímu se nebi dívá,

odkud svítí měsíc bílý,

k dálným lesům zrakem bloudí,

vůni luk a polí dýše,

a pak, spatřiv mne tu v okně,

takto ke mně mluví tiše:

„Maminko, noc je tak krásná,

nech mne spát dnes na zahradě,

v trávnici je líp, než v lůžku,

v jizbě dusno, volno v sadě.

Pohleď, jak se kolem luny

zelenavé mráčky vlní –

nevydržím ve světnici,

radost příliš hruď mi plní.“

Rozumím ti, milý hochu,

šestnáct let když též mi bylo,

též za vlahých letních nocí

touhou moje srdce nylo.

V nepříznivou kveteš dobu,

válka brzo k trudu svádí,

a přec co svět světem bude,

krásu svou mít bude mládí.