LETNÍ VEČER.

Chtěl bych tě malovati slovem, večere!

Myšlenkové struny nejzpěvnějším kovem chtěl bych ti serenádu zvonit, večere!

Zde v rohu mansardy nízké, ale nebi blízké, samotářský pavouk duchový,

chtěl bych tě lapit směle

do myšlenkových sítí vzdušné osnovy,

chtěl bych tě lapit cele

i s nedotknutým kouzlem tajemného pele

na tvojich křídlech elfa, letní večere!

Hle, v sadě šlechtickém, jenž chová hojnou stopu

po době copu

a nechtě také těší

plebejce v hnízdě vrabčím vedle na podstřeší, –

v tom sadě očesaném po petit-maîtrovské modě,

však dobou revolucí dosti pocuchaném

a také novým panstvem trochu zanedbaném,

jak hluboce mne jímá v drobné episodě

boj věčný, nekonečný, jímž se o zem sváří

voj chmur a září!

Viz, polovice sadu ještě světlem hýří

a všecka slita v jednu záplavu

jak výheň zlata horoucího žíří;

ba, také v novou šera državu,

jež zvolna jímá druhou polovici,

den ještě metá střel svých blýskavici,

že v stínech okolních tím jasněji

se chvilkou zaskvějí

zde sochy vodotrysků,

tam kolosální na tarasu vázy,

tu zimostrázy,

jak řada štíhlých, skvoucích obelisků.