LETNÍ VEČER.

Po žhavém dnu dnes usínala zem’,

ve světlou zeleň moruší a fíků

noc zlehka vešla, v tichu tesklivém

do zahrad lehla v stínu čilimníků.

Hvězd světlo vzplálo, nebe ztemnělé

jak špendlíky jím bylo propícháno –

ó, osvěžení jakés veselé

vzduch rozjasnilo, vůní promícháno...

A na ni, bílou, vzpomněl jsem si náhle,

vzpomínka na ni v duši se mi vrací

z dnů parna, nudy a z dnů trávy zprahlé.

Já viděl jsem ji kdesi v restauraci

s báječnou nožkou, nekonečně malou,

se spodničkou spod sukní povyvstalou.